Kontrola měla být formalita. Ráno jsme sedli do auta, noha byla lepší už tak, že jsem řekl, že budu řídit. Vedle Monča a vzadu Beátka. Celá rodinka. S tím, že se cestou zpět stavíme na nákup, uděláme si pohodový den a v úterý se zase půjde do práce.

Vyzvednout číslo, do fronty a čekat. Koukám na lidi, co musí sedět, říkám si, já už jsem v pohodě, sednu si tady vedle, jsou tady lidi se sádrou nebo je něco bolí, tak ať to mají co nejblíže. 

Přišla řada na mě, tak jdu k panu doktorovi. Tentokrát tam na mě čekal v minulém článku zmíněný MUDr. Martin Pertl. Příjemný mladý doktor. Tak popisuji, že mi je lépe, že mám pocit, že noha se zahojila, je lepší a že to bude dobré. Následují pokyny ať si sundám botu a vyhrnu nohavici. A následuje jednoduchý test, při kterém laicky řečeno se zmáčkne lýtkový sval a v tu chvíli, pokud achilovka funguje správně, tak chodidlo musí "vystřelit" lehce nahoru. Tenhle test jsem v tu chvíli neznal. Chodidlo nedělalo vůbec nic. Pan doktor zkoušel co se dá, ale to chodidlo nedělalo vůbec nic. Najednou jsem slyšel slova, že se mu to vůbec nelíbí. Tak jen tak ze mě vypadlo jediné slovo - ne? A nebyl jsem šťastný, nevěděl, co si myslet. Ještě řekl, že to vypadá, že achilovka nefunguje jak má, že vypadá, že je utržená. Pan doktor Pertl zavolal jednomu kolegovi a šli jsme k němu. Došli jsem tam a tam se to potvrdilo, dva tři hmaty a nic víc potřeba nebylo. Operace, okamžitě. Pokud s tím nemám problém.

V tu chvíli se vám honí hlavou tisíc věcí. Bratranec si achilovku utrhl před necelým rokem a půl a musel na operaci. Máte to v hlavě a víte na jak dlouho to je, není to sranda. Nechcete být v té situaci, ale jste. Samozřejmě, že s operací problém nemám, musí to být. Ale ty sekundy a jak se s tím srovnat, že to je zrovna tohle a až tak vážné, to prostě se v hlavě honí všechno možné. I tak ale musím tisíckrát poděkovat panu doktorovi Pertlovi, že to takto odhalil a vyšetřil. A celkově jeho komunikace a přístup. To je něco, co musím ocenit, žádný stres, naopak, cítil jsem z něho klid. Řekl mi, že udělá vše pro to, aby operace proběhla ještě ten den odpoledne a že druhý den půjdu domů. Co řekl a slíbil, tak to přesně bylo. Úžasný člověk, ještě jednou děkuji a pokud ho ještě někdy potkám, poděkuji mu osobně, přesně tito lidé dělají naše zdravotnictví jedno z nejlepších na světě.

 Tou dobou už dost řádil zase COVID19 a všude se vás ptali, zda jste očkovaný. Byl jsem. A jsem za to rád. Člověk se bojí, operace před ním a nechce se nakazit k tomu. Byl jsem rád, že na konci července jsem dostal druhou dávku a tak to vše bylo jednoduché. Vyšel jsem z úrazové ambulance - klíče od auta v kapse, Monča s Beátkou někde na nákupech a já měl jít do patra nahoru, na ortopedii, na pokoj, připravit se na operaci. 

Nadával jsem, pro sebe, sprostě, říkal si pro sebe, kurva, doprdele, proč. Není jednoduché ještě chodit a vědět, že další den už to nepůjde a bude to chtít dlouhou dobu než to bude zase dobré. Ty nadávky musely být slyšet i na chodbě, musel jsem si prostě ulevit, muselo to ze mě ven. Kdo by se těšil, to prostě nešlo. Věděl jsem, že jinak to nejde, musí to být. Tak jsem zavolal, že je vše jinak, ať moje nejmilejší Monička s Beátkou co nejdřív přijdou, že pojedou domů sami a že si pro mě přijedou snad zítra. 

Vidět svojí milou dceru a budoucí manželku před dveřmi, kam půjdete sám, to vás energií nabije naplno. Byl jsem rád, že je mám. Dlouhá cesta k uzdravení postupně začíná. Ale jak to bylo, to vám zase napíšu až příště.

A dále? Čtěte zde.