Operace opravdu proběhla ještě ten stejný den odpoledne, vše proběhlo jak má a já jsem se probudil po narkóze a za půl hodiny mě již vezli zpět na pokoj. Zkontroloval jsem nohu, ta již byla v sádře a nic moc jsem necítil. Do konce dne jsem ležel, předoperační stres, aby vše dobře dopadlo byl ta tam, obvolal jsem rodinu, že je hotovo a pak již jen odpočíval a brzy usnul.

Ráno probuzení, poté vizita, kde se doktoři zeptali jak mi je. S úsměvem odpovídám, že vše dobré, tak oni na mě také s úsměvem, že půjdu domů. No a po chvilce snídaně. Takže sestra přivezla stoleček s talířem k posteli a já se chtěl posadit. Nohu v sádře jsem opatrně popustil dolů z postele a v tu chvíli jak se nalila krev zpět do nohy, tak jsem si pomyslel, že snad ani nemám šanci nikam dnes odejít. Nic nebolelo, ale ten pocit těžké nohy a proudění krve, to byla tedy síla. Nic takového jsem dosud neznal. Ale to mi náladu zkazit nemohlo, byl jsem rád, s chutí se najedl a čekal ještě na doktora, který mi řekne víc informací a poté s propouštěcí zprávou pustí z nemocnice. Po chvíli přišel pan doktor Petr Ptáček, kterého jsem znal již z dřívějška. Nabídl, že mohu chodit k nim do ordinace, z čehož jsem měl radost, protože péče doktorů z jejich ordinace a komunikace s pacienty je příkladná. A pak přišel první těžší úkol, zkusit se obléct. Není to sranda, když nic takového nemáte nacvičeno a v tu chvíli si připadáte, že to je práce na hodinu. A poté jsem se odbelhal do suterénu nemocnice, kde jsem počkal na odvoz domů.

Doma mě čekalo ležení, odpočinek, kontroly v ordinaci a převazy sádry. A také ne moc příjemné každodenní píchání injekcí Clexane do břicha z důvodu eliminace rizika trombózy. Jelikož v rodině máme křečové žíly, dědičné problémy s vysokým tlakem, tak opatrnost byla opravdu na místě. Těch injekcí bylo nakonec celkem šedesát, co vám budu povídat, kolem třicáté injekce už se na břichu začaly dělat modřiny a každé další píchnutí už moc příjemné nebylo. Člověk musel zatnout zuby a tu chvilku prostě nějak přečkat. Co jsem četl, tak někteří lidé si třeba musí píchat celý rok v případě jiného zranění nebo nemoci. 

První den doma na mě přišla asi taková jediná slabší chvilka, kdy jsem si uvědomil, že je 9. listopad a že žít tak jak jsem byl dosud zvyklý, budu zase moct až zase někdy přibližně na konci ledna, začátku února. Ale přesně takhle člověk přemýšlet nesmí a hned další dny mě ten splín přešel a soustředil jsem se na to, abych byl co nejvíc v pohodě. Toto zranění je hodně o trpělivosti. Nelze prostě to brát tak, že za týden zase bude vše v pořádku jako u natažení svalu a podobně. Chce to klid, zastavit se, nespěchat a nechat nohu zahojit.

A hlavně se naučit jak fungovat s berlemi, naučit se chodit do schodů a ze schodů. Co vám budu povídat, první dny to bylo o zabití a spíš jsem se bál, abych si nepřivodil ještě něco horšího. Lidské tělo a mozek se učí velmi rychle a nezbývá, než si na vše zvyknout.

Nějaké dva, tři pády na rovině byly také, to bohužel ano, ale v mém případě naštěstí sádra zafungovala jak měla a nic se nestalo. Ale v koupelně se dá uklouznout opravdu jednoduše, i když člověk dává velký pozor. 

Čas plynul, po čtyřech týdnech mi sundali sádru a nasadil jsem ortézu.