Doma jsem po zápase odpočíval. Noha bolela jako čert. Ráno když jsem se vzbudil, tušil jsem, že dobře nebude. Nebylo. Na nohu se nedalo skoro došlápnout. Tak jsem kulhal, měli jsme jet v neděli k našim, na na oběd a návštěvu. 

Tu neděli, to bylo největší utrpení, noha červená natekla, nedržela. Chodit se pořádně nedalo. No ale, člověk byl zvyklý, že se občas někdy něco stane a myslel jsem si, že to zvládnu a všechno se zase postupně zahojí. Ale prostě se to nelepšilo, ten den nebyl dobrý. Ráno jsem měl řídit do práce a začal jsem si navečer říkat, že to asi nedám. Přemýšlel jsem, co s tím. A nakonec, ač nerad, tak jsem vymyslel, že se pojede do nemocnice. Tři a půl roku jsem nemarodil, nechtělo se mi být doma zavřený, ale chtěl jsem, ať mi tu nohu někdo zkontroluje, bolest neustupovala a kulhal jsem hrozně.

Ráno v nemocnici, sedl jsem si do fronty a počkal než půjdu na řadu. Mladý doktor se mnou nejednal moc dobře. Říkám, že mě to dost bolí, že se mi to stalo v sobotu o zápase. Zakroutil hlavou, řekl ať sundám botu a nohu začal prosahávat. Popsal jsem, že mě to bolí někde mezi lýtkovým svalem a achilovkou. Jen jsem syčel bolestí, když ji zvedl do vzduchu a sahal v těch místech. No, další cesta vedla na ultrazvuk, že prý tam mám hematom a obává se trombózy. Říkám si pro sebe fajn, dobře, že jsem přijel, aspoň nic nezanedbám. 

Ultrazvuk je vždy příjemné vyšetření. Lehnete si, někdo po vás něčím jezdí a máte klid. Přišla paní doktorka, ptala se, jak se mi to stalo, říkám fotbal. No jo no, to tu máme často, chlapi co si chodí nepravidelně zahrát. Píp, píp, fotka. Dozvěděl jsem se, že tam mám nějaká přetrhaná vlákna, ale že paní doktorka není ortoped ani chirurg a že snímky posílá panu doktorovi a že se k němu mám vrátit a že rozhodne, zda je to na operaci nebo ne. OPERACI? To jediné slovo  mi zůstalo v hlavě. Člověk jel do nemocnice, aby dostal něco proti bolesti a aby mu bylo lépe, týden si odpočinul a byl zase fit. Ale slovo operace mě děsně vyděsilo. No, tak jsem se oblékl a přes celou chodbu šel zase zpět.

Zase k stejnému doktorovi. Řekl - no, máte přetržená vlákna ve svalu, předepíšu vám něco na rychlejší léčení, aescin teva, mrkl na dalšího doktora na úrazové ambulanci, aby se asi ujistil. Všiml jsem si toho doktora už předtím, dělal si své a v tu chvíli jsem nevěděl, že jemu budu ještě děkovat do konce života. Byl to doktor Martin Pertl. Jen tak koukal, ale nic neříkal, nebyl jsem jeho případ. Až později jsem si našel, že je to i lékař mládežnické fotbalové reprezentace ČR. 

No jenže - dostal jsem berle od jiného pana doktora, tady jsou a ať vyrazím domů s berlemi bojovat. A jestli potřebuji neschopenku. Říkám, že bych rád, fakt to bolelo a cítil jsem, že na to mám nárok, že mi to pomůže, jelikož nemocný nebývám a nikdy toho nezneužívám. Divný pocit. Tak a za týden na kontrolu. No a šel jsem, berle poprvé v životě, nevěděl jsem co s nimi, vypadal jsem asi jak simulant, pro léky, do auta. Děsné, berle sebou, ale nohu jsem pořád používal.

Týden jsem se šetřil, noha se lepšila, po týdnu léčení jsem 7. listopadu dokonce s lehkým kulháním zvládl asi 3 km procházku a říkal si, že asi bude zase vše dobré. Těšil jsem se zase do práce, v pondělí do nemocnice na kontrolu a v úterý se zase půjde. Tak jsem si to naplánoval.

Zajímá vás, jak to bylo dál? Čtěte zde.