Fotbal, to je koníček, který mě provází odmala. Mám ho rád, je to sport, který utváří můj život, naučil mě spoustu věcí. Jak se chovat k ostatním, jak vyhrávat, prohrávat, jak se vyrovat s konkurencí a přinesl mi spoustu užitečných podnětů celkově do života. V dospělosti jsem nikdy nehrál výš než okresní přebor, po třicítce jsem kariéru aktivního hráče ukončil téměř úplně.

Občas jsem zašel na trénink a poslední dobou už ani to, stěhování a předělávání baráku, narození dcery, prostě jsem raději upínal pozornost tímto směrem a fotbal šel stranou. Na podzim roku 2021 už mi bylo 34 let a v hlavě začala zase touha jít si zahrát. Zažít to potěšení, nervy, to zápasové vypětí a tak. 

Vesnický fotbal je stále stejný posledních pár let, mladých se nedostává, na zápasy se shání lidé, aby se dalo aspoň střídat a tak nějak se to takhle prostě dává každý víkend dohromady. Chtěl jsem pomoct a zase si zahrát.

Běžně si chodím po večerech občas zaběhat, tedy nebylo to tak časté, jak by si tělo zasluhovalo, ale úplný pecivál ze mě také nebyl. Tak dvakrát týdně jsem těch 6 kilometrů dal. Do toho nějaké kolo, procházky a tak.

Kluků bylo zase málo. Jelo se do Věžnice, na zápas s místním béčkem. Dal jsem slib, jel jsem. Zápas to byl vybojovaný, ale remíza 1:1 z venku ušla. Bavilo mě to, bolelo mě celé tělo, ale ta vnitřní radost a uvolnění, to bylo něco, co jsem od toho čekal. Další týden jsem tedy souhlasil s tím, že zase půjdu hrát. Čekal nás zápas proti Lípě B. Doma. 

Ten den bylo 30. října. Normální podzimní počasí, žádná extra velká zima, žádné teplo, prostě tak akorát na fotbal, když se člověk zapotí. Tohle počasí jsem při hře měl nejradši, tisíckrát raději než ty letní srpnová vedra. Rozvička před zápasem, protažení těla, rozběhání. Nástup, koukám na těch pár diváků a říkám si, že to je fajn, zase takhle nastoupit asi po dvou letech na domácím hřišti, kde jsou nové kabiny a že to je asi jeden z posledních zápasů, kdy nastupuji. Tak jo, jdeme do toho, odmakat vše naplno , neudělat chybu a vyhrát!

Zápas byl hrozná divočina, padal jeden gól za druhým, nejdřív se nám moc nedařilo. Co si pamatuji, tak jsem cítil únavu a bolesti na obou nohách, v oblasti achilovek. Nic neobvyklého, stalo se mi to mockrát. O přestávce jsem vzal kelem a obě nohy obstříkl. Vím, že na svaly a šlachy se to dělat nemá, udělal jsem to. Jako spousta jiných. Bolelo to pořád. Ale jak říkám, přes tu bolest čehokoliv jsem hrál několikrát a nikdy se nic nestalo.

Míč u lajny, měl jsem k němu pár metrů. Do toho jsem viděl protihráče, věděl jsem, že asi dojde k souboji. Byl jsem u míče první nebo si to aspoň do teď myslím, možná to ani tak nebylo. Hráč soupeře hned u vedle mě. Do toho najednou rána zezadu do lýtka a já ležím na zemi. Bolest jako by vás někdo kopl. Nic extrémního, prostě něco cítíte a ležíte na zemi. Hra pokračuje dál, klučina co se mnou byl v souboji má míč, rozhodčí nepíská. 

V tu chvíli bylo v mé hlavě černo - protože kvůli té bolesti a že ležím na zemi, tak jsem získal pocit, že mě soupeř sejmul zezadu a měl to být faul. Začal jsem se rozčilovat a vyletěl zase na nohy a začal křičet na rozhodčího, proč nepíská. Nic sprostého, jen prostě emoce, křik a že to není spravedlivé. Diváci nic. Ticho. Protihráč se směje a říká, že byl metr daleko. Pořád protestuji. Komická situace, když si to vybavím teď. Zkouším ještě hrát, sotva kulhám, nejde to. Nechávám se střídat, plný adrenalinu odcházím na střídačku a v tu chvíli ještě netuším, že jsem si přetrhl achilovku.

Děsné zranění, které většina lidí okomentuje tak, že to musí hrozně bolet. Když se vám něco stane při hře, zase to tak nebolí, nevnímáte to, spíš to zjistíte až později. No, dal jsem si sprchu, po zápase ještě dokázal kulhat a jel domů. 

A jak to byl dál? Můžete číst zde.